Open Říčany 2013
Od 24.8. do 31.8. se hrál tradiční turnaj v Říčanech. Vzhledem k tomu, že jsem se na něj chystal pravidelně posledních pět let a vždy mi do toho něco „vlezlo“ (nemoc, práce, operace…), tak jsem letos neponechal nic náhodě a přihlásil jsem se už začátkem června 
.
Pravidelně jsem sledoval, jak přibývají přihlášení účastníci. S radostí a pak s trochou smutku jsem sledoval, jak se přihlašují a později odhlašují kamarádi z Peček. Naštěstí to jistila celkem hojná účast zástupců z mého „mateřského“ klubu Bohemky, takže jsem se v tom velkoměstě necítil tak úplně ztracenej.
Pravděpodobně z úcty k poučce velkého Michaila Mojsejeviče o minimálně půlhodinové procházce před utkáním probíhal turnaj na úplném okraji Říčan. Z nádraží dobrá půlhodinka ostré chůze. Osobně mi to ale nijak nevadilo a rád jsem se prošel. Aspoň jsem viděl skutečně moderní ZŠ a jen v duchu tiše záviděl. Když jsem si já na základce chtěl zahrát pinčes, tak jedině srazit čtyři lavice dohromady a zvolit vhodnou učebnici (například zeměpisný atlas nabízel podstatnou výhodu při smečování obouruč) 
.
Startovní pole obsahovalo jedno velké jméno. GM Marek Vokáč byl nasazený jako jednička. Osobně si pana Vokáče velmi vážím a mrzelo mě, že v konečném zúčtování obsadil až 11. místo. K důvodu, proč si ho mimo jiné vážím, přispěje následující historka: chvátal jsem na poslední kolo a na parkovišti vidím zmíněného GM, jak kouří cigárko a na dotaz jiného účastníka, jestli mu ještě o něco jde, povídá: „Vždycky o něco jde, vždycky jde o to zahrát si pěkný šachy“…
Hracími sály byly tentokrát tělocvičny. A skupina hrála ve velké a B skupina v menší. Bylo to v pohodě. Vysoké stropy, dobré osvětlení, příjemné posezení, dobrý nevydýchaný vzduch… O občerstvení bylo postaráno ve školní kuchyňce a paní kuchařka pekla vynikající domácí borůvkové koláče, takže jsem vždy náležitě doplnil spálené kalorie z cesty z nádraží.
Měl jsem před začátkem turnaje několik cílů. Za prvé si pěkně zahrát a ověřit si, jestli je můj trénink správný, nebo si něco namlouvám. Za druhé jsem se chtěl rozehrát před družstvama a konečně za třetí si trochu zlepšit rating a splnit I.VT.
Nyní bych stručně okomentoval jednotlivá kola.
1. kolo – soupeř Jiří Rydl (elo 2090). Hraju černými caro-kann a soupeř mě zkouší z Panova. Vzhledem k tomu, že v šestém tahu improvizuje, tak v pohodě vyrovnávám. V koncovce stojím objektivně lépe. Bohužel nemám moc zkušeností s tempem a soupeř odmítá návrh remízy (má vyšší elo a nebude si ho přece kazit…). V časovce se stává neodvratné, přehlížím a prohrávám. Soupeř si slyšitelně oddechl a podává mi zpocenou ruku. Později se dozvídám, že je vícemstrem ČR v extralize juniorů a po turnaji mu vyšlo elo 2270. Takže pro mne dobrá zkušenost.
2. kolo – Martin Dungl (2070) ze Sokola Postoupky (takže exotika). Asi moje nejlepší partie na turnaji. Když se mi soupeř vzdával, podal mi ruku a řekl: „no, přehrál jste mě, co na to říct“.
3. kolo – Jan Trepka (2190) z Tábora. Nemám co ztratit a chci si zahrát pěkný šachy. Na výsledku mi moc nezáleží. Zkusil jsem nové zahájení. Nevyšel jsem z něj dobře a hledám tedy záchranu v taktice. Bohužel neúspěšně.
4. kolo – Štefan Koper (1992) z Kostelce. Opět zkouším novinku v zahájení, které jsem ještě nehrál. Soupeř je taktik a hráč, kterým já říkám „chmaták“. Prostě to hraje po hmatu a buď vám něco vezme nebo ne. Ze zahájení vycházím velmi dobře. Jsem ale hodně unavený a nastydlý a v přechodu do koncovky hledám remizové pokračování. Nacházím, ale v časovce opět vypouštím, přehlížím a prohrávám.
5. kolo – Jan Paukert (1900). Hraju černými prvně v životě královskou indickou s Jc6. V koncovce volím nesprávné pokračování a remizuji. Nicméně můj cíl byl neprohrát, takže jsem byl spokojený s hrou i s výsledkem.
6. kolo – Miloš Hlína (1862) z Říčan. K partii nastupuji s tím, že musím vyhrát. Hrajeme francouzskou a já volím Tarraschův systém. Soupeř v hodně složité pozici raději obětuje koně za dva volné piky e,d. Nicméně je nevyvinutý, nemusím nic počítat. Soupeř při hře vabank pouští moje věže na sedmou řadu a než by trpěl s druhou figurou méně, nechává si dát mat.
7. kolo – Luboš Maršálek (1997). Odpovídám na sicilku přechodem do královské indické v útoku. Ve střední hře nedopočítávám kombinaci a chvíli trpím. V remizové pozici si vzpomínám na hlášku Samuela Reshewského z turnaje kandidátů 1953, nakláním se přes šachovnici a povídám: „Hrajete to na výhru?“. Tím jsem asi soupeře vyvedl z konceptu, vyzul mu cvičky a on s úsměvem souhlasí.
8. kolo – Martin Krejčí (2005). Hrál jsem černými opět svůj oblíbený caro-kann. Musím se skromností mne vlastní 
říct, že jsem byl na variantu, kterou hraje soupeř, naprosto připravený. Neměl mě vůbec čím překvapit. Svědčí o tom toto: v 18. tahu mám na hodinách 1 h 34 min a soupeř 1 h 16 min, ve 20. tahu mám 1 h 28 min a soupeř 43 min, ve 22. tahu mám 1 h 26 min a soupeř 23 minut :o). Partie končí remízou.
9. kolo – František Kindl (1922). Hraju bílými. Vím, že soupeř hraje taky Grünfelda a tak se rozhoduju, že ho trochu vyzkouším. Soupeř ho neumí. Vedu partii do koncovky, kde musí černý ještě lecos dokázat, aby remizoval. Když mi ale nabídl remízu, přeptal jsem se rozhodčího, jak na tom budu s ratingem a když vím, že půjde lehce přes 1900, s nabídnutou remízou souhlasím.
Výše zmíněné cíle jsem beze zbytku splnil a těším se, že za rok (tentokrát už v kulturáku) si zase pěkně zahraju a doufám, že nebudu z Peček sám.
Martin Sochor
