Šachový oddíl TJ Sokol Pečky

Když jsem ve svých šestnácti debutoval v mistrovských soutěžích družstev, tehdy ještě v dresu rodného Českého Brodu, mívali jsme my mládežníci, kterých byla v týmu slušná řádka, většinou dohráno jako první, a společně jsme se divili, jak to těm dospělým, na které jsme hlavně při venkovních zápasech čekali třeba i dvě tři hodiny, může tak dlouho trvat. Postupem času se to samozřejmě obracelo – čím jsme byli starší a zkušenější, tím ubývalo potupných náklepů, zároveň se ale naše partie protahovaly, což nám moc nesvědčilo v mládežnických rapid turnajích, kde nám naopak přibývalo časovek. To byl také nejspíše jeden z hlavních důvodů, proč se ti z nás, kteří u závodního šachu vydrželi, začali více věnovat turnajům vážným. Já osobně hrál rapid naposledy v létě 2003, a to šlo ještě vlastně spíše o takový „srandaturnaj“ v rámci šachového tábora IM Přibyla s tempem na 15 minut, takže se můj poslední start na oficiálním podniku tohoto typu datuje ještě o rok dříve, tedy ještě před přechodem mezi dospělé. Takže když mi letos na začátku září do mailu dorazila pozvánka od českobrodského předsedy pana Chybného na jubilejní desátý ročník rapid turnaje „Open Český Brod“ spolu s propozicemi, nechal jsem ji původně ležet bez odpovědi.

K tomu, že jsem posléze názor změnil, mě přimělo několik věcí. Jednak jsem letos poprvé po asi 14 letech nehrál kvůli zkušebce v novém zaměstnání přes léto žádný turnaj, takže jsem se potřeboval rozehrát před novou sezónou soutěží družstev a hlavně před říjnovým FIDE open v Liberci, který jsem si vyhlédl jako kompenzaci za letní nucenou pauzu. Dalším důvodem pak byly tři přátelské partie, které jsem sehrál o pár dní později v Pečkách během Zadinova memoriálu se svým spoluhráčem z pečeckého „déčka“ Danem Železným, a fakt, že jsem ve všech třech dokázal hrát o dost rychleji než můj kolega, a přitom 2:1 vyhrát. A konečně, když pominu přemlouvání ze strany svého starého známého (a rivala z mládežnických turnajů i zápasů Českého Brodu či Peček v soutěžích družstev) Aleše Misaře, s kterým jsme se asi čtyři roky neviděli, sehrálo důležitou roli i výše zmíněné desetileté výročí od mého posledního účinkování v regulérním rapid turnaji. Shodou okolností šlo tehdy rovněž o turnaj hraný v Českém Brodě, a tak jsem se nakonec rozhodl na pozvánku s menším zpožděním odpovědět a po delší době znovu zavítat do českobrodské Sokolovny.

Stručný souhrn postřehů z turnaje, na němž startovalo 91 účastníků, musím začít upřímným poděkováním panu předsedovi Chybnému za jeho vstřícnost, s níž mi nejen zpřístupnil zadní vchod do Sokolovny (nyní zamykaný) pro uschování kola, ale také mě zprostil od povinnosti zaplatit poplatek 100 Kč za zapůjčení šachového materiálu, stanovený v propozicích pro všechny liché reprezentanty přespolních oddílů, kteří si nepřivezou materiál vlastní. Jelikož nebyl čas jezdit do Peček pro šachy (navíc když jsem nevěděl, kolik spoluoddílníků přijede a zda tedy budu či nebudu lichý), vzal jsem s sebou pro jistotu svou privátní soupravu, jež ale vzhledově moc nezapadala do turnajového kánonu a navíc jsem se trochu bál, aby nepřišla k nějaké úhoně. Že tedy nakonec mohla zůstat nevybalena v tašce, mě opravdu potěšilo, a vzhledem k tomu, že jsem ze šachového Brodu svého času bohužel neodcházel úplně v dobrém, i více než příjemně překvapilo. Díky moc!

Daleko méně příjemným překvapením naopak byl nečekaně velký počet hráčů, kteří na turnaj přijeli zdravotně ne zcela v pořádku. Je jasné, že neblahou roli zde sehrálo značně neurvalé střídání teplejšího a chladného počasí, k němuž během září zhusta docházelo, ale i tak – aby v turnajovém sále půlka lidí kýchala, smrkala, pokašlávala či jinak prskala, jsem už hodně dlouho neviděl. Možná i proto, že jsem posledních asi tak deset let hrál turnaje většinou v létě. Inu, mám to aspoň jako průpravu na výše zmíněný liberecký FIDE open, přesto jsem byl ale hodně rád, že jsem virovou lázeň v českobrodské Sokolovně přežil bez úhony – snad i s pomocí griotky, kterou mi v místní kantýně ochotně svařili, když mi kvůli prohibici nemohli posloužit grogem .

S kantýnou tak trochu souvisí i další ne úplně pozitivní „mimošachový“ postřeh, a sice otázka přestávek mezi jednotlivými koly. Ty byly vzhledem k našlapanému časovému programu (7 kol po 50 minutách) pochopitelně dost krátké, takže pokud člověk hrál déle, stačil si potom taktak dojít na toaletu a zpět, ovšem trochu mě zklamalo, že se v rozpisu nenašlo místo pro aspoň krátkou pauzu na oběd, v důsledku čehož byla většina hladových hráčů postavena před nutnost hrát rychle a pak si honem doběhnout něco urvat, než bude další kolo. Mně se naštěstí jedna taková kratší partie povedla s jednou slečnou z Nymburka v pátém kole, tedy celkem přesně v čase skutečného oběda, takže jsem pak mohl neprodleně odkvačit si slupnout kýžený párek,ale nevím, jak na tom byli třeba hráči z předních stolů, kde se většinou hrálo až do konce .

No a teď už k samotným šachům, kterých se týká můj víceméně poslední postřeh. Jak jsem už zmínil na začátku, startovalo v turnaji 91 účastníků, takže je nabíledni, že se, jako ostatně asi na většině rapidů, hrálo takzvaným „švýcarem“. Na tenhle systém jsem si ještě pamatoval z mládeže, kde to většinou probíhalo tak, že jsme v prvních cca dvou kolech dostali silné hráče, s kterými jsme zpravidla prohráli, a pak jsme už dostávali soupeře přijatelnější, s nimiž jsme nějaké ty bodíky již uklovli. Tady ovšem platila spíše jen ta první část – první soupeř ELO 2085 a druhý dokonce 2218, a pak už to bylo jak na houpačce – jednou partie s neelistou a po výhře hned zase šplh na „dvoutisícovku“, nic mezi tím. Jedinou výjimku představovalo šesté kolo, kdy mi byl soupeřem jistý pan Tlamsa s elem „jen“ 1766, jenže ani tuhle partii jsem si moc neužil, tentokrát proto, že ji můj soupeř hrozně prožíval. Já se přece jen přišel na turnaj spíš bavit a pokecat se starými známými, a ne proto, abych marně nabízel remízu v mírně lepší pozici, protože protihráč je odhodlán za každou cenu vyhrát (neb přece musí porazit papírově slabšího), abych na sebe nechal křičet „Nemožnej tah!“, když už v beztak ruplé pozici přehlédnu šach, načež mi protihráč málem rve figurky z rukou, nebo aby mi tentýž protihráč zuřivě blical a mlátil do hodin, ač má na nich čtvrthodinu oproti mým ani ne 5 minutám, načež mi po partii na můj úsměvně míněnou poznámku, že to moc prožívá, odpoví, že přece nemůže „zůstat dole mezi těma dětma, to by byla ostuda“. Paradoxně mu bod získaný na mně nahoru nepomohl a v konečném účtování skončil až za mnou .

No a jak že jsem vlastně nakonec dopadl? Inu, 3 body ze 7 kol a 67. místo, to sice není žádná hitparáda, ale ani vyslovený propadák – dá se říci, že jsem výsledkově víceméně navázal tam, kde jsem s rapidy ještě jako mládežník přestal. Můj tehdejší poslední výsledek z roku 2002 byl sice o něco slabší (2 body), nicméně v předcházejících letech bývaly právě 3 body mým nejčastějším konečným skóre. Co se naopak od těch dob nejspíše aspoň trochu zlepšilo, byla moje hra, z které jsem tentokrát mohl mít docela radost. Pár zbytečných chyb se sice našlo, ale na druhou stranu jsem si dobře pocvičil koncovky, hlavně ty pěšcové, z nichž některé se mi i podařilo vyhrát . Suma sumárum – s papírově silnějšími hráči jsem (po boji) prohrál, slabší (vesměs neelisty) jsem porazil, takže jsem dá se říci „zůstal na svém“, na rozdíl třeba od Aleše Misaře, který ze 2 bodů radost moc neměl. Naproti tomu já jsem nakonec nebyl ani bodově nejslabším z pečeckých hráčů – na Michala Eisnera (4,5 bodů a 21.místo) nebo Zbyňka Žáka (4 body a 27.místo) jsem sice mohl koukat leda pěkně z odstupu a odskočil mi i Miloš Michálek (3,5 bodů a 51.místo), dosáhl jsem ale stejného skóre jako třeba pan Rubeš (3 body a 56.místo) a o pomocné hodnocení jsem za sebou nechal pana Eisnera (69.místo), byť je třeba férově dodat, že všichni jmenovaní hrály, slovy pana Rubeše „trochu jiný turnaj“ než já, jinak řečeno měli nejspíš silné soupeře o dost víckrát než já. I tak jsem však mohl být se svou obnovenou premiérou na kolbištích zasvěcených šachové rychlohře druhého stupně (tím prvním jsou samozřejmě blicky) mohl být celkem spokojen. Poslední kolo jsem navíc vyhrál vcelku rychle, takže jsem mohl pořídit ještě pár fotek v sále (než se bleskově vylidnil – spousta hráčů si nepočkala ani na vyhlášení, nejspíše v předtuše, že to tentokrát pro ně bude bez ceny) a v kuloárech, a pak jsem také odspěchal, pro změnu na nedalekou faru. V tamním kulturně-společenském centru Oranžová zahrada se totiž téhož odpoledne konala výstava českobrodského mykologického kroužku, (jehož jsem rovněž členem), kde jsem měl mezi exponáty měl také pár svých želízek. Abych nezapomněl, pan farář posílá českobrodským šachistům pozdrav a nabízí výše zmíněné (nově zbudované a vcelku slušně rozlehlé) prostory k pořádání případných šachově-osvětových akcí, kupříkladu tradičního vánočního bleskového turnaje nebo simultánky s IM Hausnerem .

A úplně poslední postřeh či spíše poznatek, který jsem si z desátého ročníku openu Český Brod odnesl? Inu, měl bych u soupeřů nejspíše méně koukat na ELO, jak mi už před lety doporučoval Honza Fiala a po něm i další spoluhráči. Důkazem mi mohla být především první partie, kdy jsem si nestačil prohlédnout startovní listinu a až po dlouhé vyrovnané partii plné oboustranných útočných šancí, která se rozhodla až v časovce, jsem s překvapením zjistil, že můj protihráč z Lysé nad Labem měl rating již zmíněných 2085 bodů. Podobně to ostatně vypadalo i ve většině dalších partií se silnými hráči přes 2000, kdy šlo zpravidla o tuhé bitvy, které rozhodla jediná chyba. Ač jsem vzhledem k tempu hry dalek tomu jakkoli to přeceňovat, nezastírám, že mě to potěšilo, zvláště když jsem od konce března na šachy vlastně pořádně nesáhl. Nezbývá než si přát, aby mi forma vydržela i do mistrovských soutěží a hlavně na již zmíněný FIDE open. Takže ještě jednou díky pořadatelům, kteří se, doufám, nebudou příliš zlobit za výše zmíněné připomínky, a nashle zase někdy! Tedy pokud turnaj nebude zase kolidovat s houbařskou výstavou

                                                                                                              Michal Fokt

Kompletní výsledky