Šachový oddíl TJ Sokol Pečky

  O co menší aktivitu vyvíjeli pečečtí šachisté během letní pauzy před novou sezónou, o to více se v oddíle řešila otázka, která celkem pravidelně přicházela na přetřes již zhruba poslední dva až tři roky, a sice sloučení obou týmů hájících naše barvy v regionální soutěži. Důvodem byly především problémy s nedostatkem bojeschopných hráčů, jež se v minulém ročníku vyhrotily zejména u céčka, které vyjma tří zápasů zpravidla nastupovalo ve čtyřech nebo dokonce ve třech a jednou se nesešlo vůbec. Déčku se pak kvůli těžko předvídatelným zdravotním výpadkům některých opor pro změnu jen málokdy povedlo sejít v dostatečně silné sestavě, aby mohlo pomýšlet na body, a navíc se po sezóně rozloučil jeho dosavadní kapitán Mirek Hrubeš, takže všeobecně panovalo očekávání, že ze spojení pod signaturou „C“, ke kterému se nakonec vedení oddílu rozhodlo přece jen přistoupit, budou profitovat obě složky nově poskládaného týmu, zvláště když jeho soupisku sestavovaly obě strany společně tak, aby si pokud možno zahrál co největší počet lidí, kteří mají skutečně zájem hrát.

  Co vypadá hezky na papíře, bohužel nemusí nutně fungovat v reálu a přesně to nám ukázala první dvě kola, kdy jsem namísto páté šachovnice, kterou mi určila soupiska, musel nastoupit na druhé, neb jsme v obou případech postrádali trojici opor jinak papírově relativně silné základní sestavy. Zatímco doma proti Říčanům G nám kromě pracovně zaneprázdněných Jaroslava Dobiáše mladšího a Miloše Kubíčka chyběl také Vlasta Kotrouš, který na zápas prostě zapomněl a přišel do klubovny až v jeho průběhu, k utkání s papírově slabším z obou říčanských týmů, nesoucím signaturu „H“, jsme pro změnu cestovali bez prvních dvou jmenovaných a navíc bez Miloše Michálka, který nemohl odříct pozvánku na narozeninovou oslavu jednoho ze svých kamarádů. Podle toho pak také vypadaly výsledky „CéDéčka“, jak jsme s Mirkem Hrubešem žertovně překřtili nový tým, neboť za něj alespoň ze začátku nastupovalo více hráčů bývalého „déčka“ než původních „céčkařů“.

  Úvodní prohru 1,5 :3,5 jsme snad ještě mohli svádět třeba na to, že při již zmíněné Vlastově absenci musel vzadu nastoupit Roman Kolanda, jinak totiž nebylo alespoň k bodu až tak daleko, protože Mirkovi se povedla pěkná půlka se silným soupeřem a Jarda Dobiáš starší zasvítil výhrou, která se od něj ani moc nečekala. Ovšem kanára, který nám posměšně zacvrlikal v druhém zápase, nešlo omluvit už vůbec ničím – příšerný výkon jsme totiž podali do jednoho všichni. Už dlouho jsem například neviděl Mirka prohrát tak hnusně a k tomu rychle (naposled jej snad podobně „rozmontoval“ českobrodský pan Švec v derby před zhruba pěti lety), zvláště když si ze začátku s postarším domácím hráčem vytvořil trochu lepší pozici, mimo jiné díky soupeřově nesprávně provedené rošádě, která kvůli dotyku věže namísto krále neplatila. Snad jediná partie, kde to vypadalo aspoň na půlbodík, byla ta moje, to bych ale býval nesměl soupeři nejdřív vynuceně vrátit kvalitu, kterou jsem předtím díky jeho chybě získal, a pak zbabrat koncovku s věží a 4 pěšci na každé straně. Není tedy asi moc s podivem, že jsem další zápas po dohodě s kapitánem vynechal, neb jsem se po třech šachům nepříliš úspěšně věnovaným nedělím cítil poněkud unaven a navíc mě o následujícím víkendu čekalo firemní stěhování.

  Shodou okolností se zrovna na domácí mač s Kostelcem konečně sešla většina opor zpředu základní pětky a snad i díky tomu se týmu povedlo vydobýt první bod a načerpat trochu optimismu před posledním zápasem roku s nabušeným českobrodským céčkem. Tomu se po několika hubenějších letech sešla dobře fungující směs ostřílených veteránů, nadějných juniorů a zástupců někdejší silné mládežnické generace let 1988-91, pročež se po úvodní drtivé výhře 5:0 nad Sendražicemi a následném rovněž vcelku jednoznačném vítězství v kole druhém zařadilo mezi kandidáty na přední příčky. Ve střetnutí třetího kola o první místo tabulky s Nymburkem C se sice Broďanům jejich dosud bezchybná mašina poněkud zadrhla, před zápasem s námi však na svém webu hýřili odhodláním ji znovu nahodit a na tradičním rivalovi si pořádně smlsnout, takže našemu kápovi Miloši Michálkovi bylo jasné, že musí do jámy lvové přivézt adekvátně vyztuženou sestavu.

  Z té nám sice na poslední chvíli opět vypadl pracovně indisponovaný Miloš Kubíček a poté i nemocný Vlasta, zato jsme však mohli na první desku znovu počítat s Jaroslavem Dobiášem mladším a prostředek byla již po skoro třítýdenním odpočinku opět připravena zabezpečit moje maličkost. Vzadu nás tentokrát nemohl jistit Mirek Hrubeš, který byl mimo již od začátku prosince kvůli blížícím se otcovským povinnostem, a proto dostal opět příležitost Jarda Dobiáš starší, jehož Miloš původně plánoval „posadit“ po nepřesvědčivých výkonech z posledních zápasů za céčko i za béčko. Na rozdíl od předešlého kola si tak tentokrát obě složky „CéDéčka“ rozdělily sestavu takříkajíc „fifty-fifty“, neboť novou posilu, pana Zdeňka Hrubeše – někdejšího člena oddílu, který se po letech vrátil k aktivnímu hraní – nebylo možno počítat ani k jedné z nich.

  Zápas, který byl na programu 15. prosince, měl nechtěně vtipný úvod, když se celý náš tým domníval, že se v Brodě bude stejně jako v minulých letech začínat o deváté. Musím přiznat, že jsem tomuto klamu podlehl i já, takže když jsem se za minutu devět hnal na kole centrem města a přibližně v 9:05 kolo zamykal v zadním vchodu místní Sokolovny, počítal jsem automaticky s „fénem“ od kapitána na téma dochvilnosti. Když jsem ale vysupěl nahoru po schodech do hrací místnosti, nacházel se tam k mému překvapení kromě mého mančaftu jen domácí kapitán pan Švec, který přišel v předstihu postavit šachovnice a připravit hodiny, díky čemuž mí spoluhráči, dorazivší už ve tři čtvrtě na 9, nemuseli další půlhodinu stepovat venku. Až teprve od něj jsme se dozvěděli, že letos mají všechny zápasy všech týmů výkop až v půl desáté, což jsme si ostatně mohli přečíst v rozpisu a mohlo nás to vlastně trknout už ve druhém kole, kde jsme také museli v Říčanech na domácí nějakou dobu čekat. Tam s námi ale pro změnu nebyl Miloš, který tak nadále žil v domění, že zahajovací doba 9:30 je nadále vyhrazena pouze Pečkám, a podle toho stanovil i velitelský čas.

Nu což, alespoň jsme si stihli posloužit kávou z domácích zásob a případně si venku zadýmat (popelníček na chodbě v patře, kde ještě před pár lety při zápasech s oblibou postávali pánové Fabián a Urban, bohužel odnés čas, nebo možná nové vedení Sokola), a o půl desáté v klidu sednout k šachovnicím. Jak jsem už předeslal, trochu jsme se obávali, abychom v ne úplně nejsilnější možné sestavě od ambiciózních domácích, toužících napravit zaváhání z minulého kola, nedostali náklep, naštěstí se ale ani jim jedna absence nevyhnula, když nemohli kvůli pravidlu o počtu „volných“ hráčů nasadit Branďáka – místo něj jsem na třetím prkně nafasoval pana Záběhlického, proti kterému jsem si na body věřil přece jen více. To sice nic neměnilo na tom, že jsme na všech šachovnicích dál zůstávali papírovými outsidery, ale jak říká můj bývalý kápo Mirek Hrubeš, „elo je jen číslo“, a tak jsme hodlali udělat maximum pro to, abychom pětihlavé brodské šachové bestii připravili další hladové kolo nebo abychom se pro ni aspoň stali soustem co nejméně stravitelným .

  Ze začátku to sice s tímto záměrem moc nadějně nevypadalo, když Jaroslav Dobiáš mladší ve snaze vyhnout se výměně dam raději tu svou odevzdal Čendovi Čermákovi za věž, mezitím si ale jeho otec připsal na čtvrtém prkně skalp domácího talenta Homoly, když se dokázal dostat k figuře tuším za dva pěchy a poté svou převahu ještě rozhojnit. V koncovce se dvěma střelci navíc, kde jinak na každé straně byla ještě dáma a dvě věže, sice po výměně jednoho páru věží hrál zbytečně při zdi (jak sám uznal) a přešel nevšímavě kolem několika matových rychlovek, nakonec se mu ale po sérii výměn podařilo svého soka přece jen zlomit. Jelikož dohráli dříve než první šachovnice, byl právě dílčí nepříznivý stav pro domácí to, co spatřil v průběžném zápise o utkání pan Záběhlický, když jsem mu v šestnáctém tahu na Milošův popud nabídl remízu, a proto mou nabídku navzdory doporučení svého kapitána ještě nepřijal, neb si nevšiml, že jeho tým je na nejlepší cestě vyrovnat.

  Pak se dokonce brodští ujali vedení, když Miloš Michálek v již stísněné pozici osudně chyboval v rohu svého dámského křídla, po slabém a-pěšci ztratil figuru a poté i partii. Hned nato ale srovnal černými na pátém prkně Zdeněk Hrubeš, který se sice zpočátku potýkal s určitými problémy (které jsem bohužel nemohl sledovat, a tak si dovolím ocitovat domácího zpravodaje Čendu Čermáka: „Standa Švec na páté sehrál bílými v Paulsenovi několik zbytečných tahů v zahájení, a tak jeho soupeř bez problémů vyrovnal, poté však pečecký hráč až příliš rychle otevřel pozici tahem d5, načež mu vznikl izolák, a náš hráč měl opět lepší vyhlídky“), po ztrátě pěcha se mu ale povedlo dostat soupeře pod těžký útok, který neotupila ani páně Švecova oběť kvality, což Čenda okomentoval následovně: „i přes tento pokus byl soupeřův útočný potenciál – aktivní těžké figury a slabá poslední řada našeho hráče – stále příliš značný“. Právě na poslední, či vlastně spíše první řadě pak také domácí kapitán nakonec své účinkování v zápase neslavně zakončil.

  Průběžné skóre na pomyslném ukazateli tak znělo 2:2 a všechno spělo k dramatickému finále na třetí šachovnici, kde to ovšem na žádné velké drama nevypadalo, neboť se mi už mezitím podařilo černými svého soupeře postupně úspěšně zbavit veškerých aktivních možností, a to navzdory hendikepu v podobě slunce, které mě ze začátku oslňovalo oknem, než se asi po hodině hry pozvolna přesunulo vedle mě k Jardovi staršímu . Po sérii výměn, jíž padly za oběť lehké figury a pak i dámy, vznikla koncovka, kde už bílému nezbylo, než partii zplichtit, k čemuž asi přispěl i fakt, že jsme ve 24. tahu měli oba již jen zhruba půlhodinu (byť jsem byl asi o dvě až tři minuty lepší). Spolu s předešlým zápasem za béčko se mi tak povedlo bodovat podruhé za sebou a mohlo mě tedy skoro mrzet, že „podzimní“ část sezóny už končí, i když to tentokrát vzhledem k pouhým třiadvaceti elovým bodům, které mě dělily od mého soupeře, nebylo až na takovou oslavu jako posledně. Jen pro Čendu ještě dodávám, že jsme nehráli Grünfelda, ale Rétiho zahájení .

  Každopádně jsme se po nymburském céčku stali druhým týmem, který dokázal mocného souseda oloupit, a v průběžném pořadí jsme se s dvěma body vzdálili poslednímu D-družstvu Nymburka, jež dosud nedokázalo uhrát ani bod. Radost nám bohužel vydržela jen do večera, než nový vedoucí soutěže Honza Fiala přiřkl od zeleného stolu právě tomuto týmu tři body za zkontumovaný zápas s Říčany G, které podle jeho zjištění nebyly tak opatrné jako ekipa pana Švece a nastoupily s neoprávněně vysokým počtem „volných“ hráčů, jichž dle regulí musí být v sestavě méně než polovina. V říčanské sestavě se takoví hráči nacházeli dva, a protože oba týmy ke střetnutí nastoupily ve čtyřech lidech, tvořila tato dvojice přesně půlku kádru hostí. V důsledku toho všeho jsme se v aktualizované tabulce propadli na poslední místo, a tak nám nezbývá než doufat, že na slušné výsledky posledních dvou kol navážeme i po Novém roce, kdy k nám přiletí čmeláci z Čelákovic. Snad na ně vyrukujeme s dostatečně velkou plácačkou!

                                                                                                                     Michal Fokt