Šachový oddíl TJ Sokol Pečky

  Jak zaznělo už na konci minulého článku, vzhlíželi jsme k prvnímu zápasu po vánoční pauze, na který k nám v rámci pátého kola regionální soutěže měli přiletět „Čmeláci“ z Čelákovic, s cílem potvrdit slušné výkony z posledních dvou předvánočních kol a vzhledem k papírové hratelnosti našich soupeřů zkusit případně urvat i první výhru v sezóně. Proto se také náš kápo Miloš Michálek snažil dát dohromady co nejsilnější sestavu – z pracovních důvodů jsme sice nemohli počítat s naším lídrem Jardou Dobiášem mladším, zato si měl ale první zápas v této sezóně odbýt další z plánovaných tahounů Miloš Kubíček a po zdravotní pauze se vrátil také uzdravený Vlasta Kotrouš, jenž se přes Vánoce vykřesal z angíny a dalších infekčních chorob. Příjemné starosti, komu svěřit poslední šachovnici, měl pak kápo i přes očekávanou absenci čerstvého taťuldy Mirka Hrubeše (kterému tímto blahopřejeme!), mohl si totiž vybírat hned z několika možností, což pro něj oproti minulým sezónám byla jistě příjemná změna. Zkrátka a dobře, všechno se zkraje týdne před zápasem rýsovalo ve více než optimistických barvách.

  V neděli ráno už bohužel obraz vypadal trochu jinak – Miloše Michálka skolila už ve čtvrtek viróza a přestože statečně nastoupil, bylo na něm i na jeho hře vidět, že mu není vůbec dobře, a já pro změnu přijel po napůl probděné noci. Ne že bych snad před zápasem nezodpovědně flámoval, ale během čtrnácti dnů vánočního volna jsem si navykl chodit spát později a jako na potvoru se mi zrovna před zápasem nedařilo usnout a nakonec jsem musel sáhnut po prášcích na spaní, takže jsem přijel nejen nevyspalý (nějakých 4–5 hodin není zrovna množství, které by člověku bůhvíjak nažhavilo mozek), ale i řádně „oblblý“. Sice jsem se pokoušel ještě něco málo dospat po cestě vlakem, pročež jsem také pohrdl možností poklábosit s panem Eisnerem, mířícím na zápas áčka, i s někdejšími českobrodskými spoluhráči, kteří si jeli pro debakl do Kolína, ale i tak mi bylo jasné, že to dnes z mé strany nebude herně žádná sláva. 

  Ale to trochu předbíhám, protože ještě před začátkem zápasu došlo k další změně – původně nominovaný Zdeněk Hrubeš nebyl ještě pět minut před výkopem v hrací místnosti, a tak Miloš místo něj na poslední šachovnici promptně posadil Jardu Dobiáše staršího, který byl připraven jako náhradník a kterému se kromě předešlého mače v Brodě povedlo skórovat i za béčko v regionálním přeboru, díky čemuž se už podruhé vyhnul zamýšlenému „posazení na lavičku“. Úsměvné bylo, když jsem pana Hrubeše nějaké dvě minuty nato potkal cestou na toaletu, jak spěchá dolů do klubovny, kde už si ale tak akorát mohl od Miloše vyslechnout, že může jít domů a aby příště přišel dřív . V tu chvíli jsem veřejně prohlásil, že kdybych věděl, že máme tolik náhradníků, tak bych se ze zápasu omluvil – a hned jsem za to od Jardy málem schytal záhlavec .

  Samotný průběh zápasu už bohužel moc veselý nebyl, protože soupeři, ač elově viditelně v nevýhodě, bojovali více než zdatně a spíše než nabručené čmeláky připomínali namíchnuté sršně při obraně hnízda. Jako první celkem rychle skončila partie na první šachovnici, kde Miloš Kubíček, snad i vlivem své nerozehranosti, nenašel na soupeře žádnou pořádnou zbraň a musel se spokojit jen s plichtou, která pro něj byla bezesporu ztrátou. Více nás potěšil Jarda, který svého soka celkem jednoznačně přehrál a potvrdil tak svou dobrou aktuální formu, jíž se ve výše uvedené tabulce dostalo grafického znázornění po vzoru jednoho ze starších ročníků počítačové hry NHL a jeho ukazatelů (o významu zbylých dvou ikonek nejspíše není třeba se rozepisovat, ale pokud jste nikdy neviděli žádný sportovní simulátor, hledejte nápovědu ve druhém odstavci tohoto článku!).

  Jako třetí dospěla ke konci moje partie, která měla bohužel podobný scénář jako ta, kterou jsem proti rovněž papírově slabšímu soupeři hrál na podzim za béčko – nejdříve promarněné šance (mimo jiné na zisk pěcha) a pak soupeřova pozorná obrana, má neschopnost v útoku něco kloudného vymyslet a valem ubývající čas. Když mi nakonec soupeř nabídl plichtu (na druhý pokus už správně, neboť nejprve to zkusil ve chvíli, kdy nebyl na tahu), doporučil mi kápo její přijetí s tím, že on sám sice asi rupne, ale že Vlasta bude hrát na výhru. Domů jsem tak odjížděl (bohužel zřejmě společně s Milošovými viry, jak se ukázalo hned dalšího dne večer ) zhruba v jednu odpoledne (zde tedy neměl kapitán našich soupeřů tak docela pravdu, když remízu na čtvrtém prkně ve svém pojednání označil za rychlou) za průběžného stavu 2:1 pro nás. To se sice zdálo nadějné, jenže při bližším prozkoumání pozic, které stály na zbývajících dvou šachovnicích jsem měl zhruba podobný pocit jako českoslovenští sociální demokraté, kteří byli kolem roku 1920 nejsilnější parlamentní stranou, ale zároveň již tušili, že tuto pozici v následujících volbách neobhájí, protože část jejich poslanců a funkcionářů už se mezitím nadchla pro myšlenky komunismu.

  Navečer jsem se pak už doma dozvěděl, že jsem měl ve svém skepticismu pravdu a že se Milošovy předpoklady nakonec splnily jen napůl – s odhadem své partie se sice nespletl, ale Vlastovi se po tuhém boji nepovedlo z papírově slabšího protivníka vydolovat víc než půlbod. Namísto abychom čelákovické brundibáry rozmázli plácačkou, jak jsme si malovali ještě před vánoční pauzou, si tedy u nás do pylových košíčků nabrali na zpáteční cestu bod za celkovou plichtu 2,5:2,5 a udrželi se v průběžné tabulce před námi. Na druhou stranu jsme ale bodově dotáhli Čáslav, která kromě jedné výhry zatím všechny zápasy prohrála, a také jsme se udrželi na stejné lajně jako nymburské déčko, které původně ve svůj prospěch zkontumovaný zápas se říčanským géčkem bude nakonec dohrávat a nesesunulo se za nás na dno tabulky jen díky šťastné výhře v předehrávaném derby se svými spoluoddílníky seskupenými pod signaturou „céčka“. Přesto výsledek střetu s „čmeláky“ nemůžeme brát jinak než jako ztrátu – stále totiž čekáme na první výhru a vzhledem k tomu, že na další kolo jedeme do Sendražic, to vypadá, že si na bodové hody asi budeme muset počkat až do únorového trojboje se třemi Nymburky.
                                                                                                                      Michal Fokt