Šachový oddíl TJ Sokol Pečky

Po třítýdenní odmlce způsobené svátkem vzniku samostatného Československého státu, který přijal do své náruče Čechy, Slováky, Rusíny a početné „minority“ Němců a Maďarů a který „bratrsky“ zlikvidovaly výše zmíněné „minority“ a slovenští fašisté, jsme se sešli k osmi bitvám na 64 polích.

Do idylického městečka Pečky, které se v posledních týdnech nechvalně proslavilo výrobou a distribucí drog, zavítalo osm statečných borců ze Šachového klubu města Dobrovice. V loňské sezóně jsme je potupili na jejich vlastní půdě drtivou výhrou 7½ : ½ a nikoliv bezdůvodně jsme tedy očekávali opět vítězství. Samozřejmě nikoliv tak výrazné, ale porazit nejslabšího soupeře z celé naší skupiny bylo povinností. Povinnosti ale většinou bolí…

Věrni místní i celostátní pověsti jsme nabídli soupeřům legální návykové látky, což vděčně přijali a na turecké kávě značky Dadák si jistě pochutnali. Když se pisatel tohoto článku podíval na soupisku hostů, s úsměvem na rtu zamířil zpět ke své partii. Vypadalo to, že kromě prvních dvou šachovnic soupeři nikde kousat nebudou a pisatel se pokousat rozhodně nechat nemínil. Asi po hodině hry jsem se šel podívat, jak si stojíme a úsměv na rtu mi zamrzl, byť byla hrací místnost dostatečně vytápěna. Nestáli jsme dobře a výsledek utkáni byl značně nejistý.

Jako první dohrál na sedmé šachovnici Michal Fokt. Remíza ho jistě neuspokojila, ale pravděpodobně jde na vrub začátku soutěží. Dále si nejsem zcela jist časovou postoupností, ale další ukončil svou partii pan Kubíček, když potvrdil roli favorita a přes návrhy soupeře na remízu dovedl partii do vítězného konce. Poté se dohodli na remíze Olda s Romanem Šoltysem. Sice jsme tedy vedli o bod, ale na osmé šachovnici jsem očekával spíše Jardovu prohru. Zimmermann sice není Cimrman, ale na tomto hráči zjevně ulpěl kus génia jeho počeštělého jmenovce.

Je srovnáno a začínáme od začátku. V druhé polovině zápasu zavěsil jako první Miloš Michálek a přinesl nám tak naději na pozitivní výsledek. Později zremizoval svou partii Ivo Píša. Jdu se podívat na partii Jirky Nigrína a nevidím to pro naše barvy příliš nadějně. Usedám zpět ke své partii a je mi jasné, že musím soupeře nějak ukecat, aby se už přestal cukat a vzdal se. Partie to byla totiž zajímavá. Ze zahájení jsem stál více než dobře, ale bohužel jsem soupeři dovolil se začít vymlouvat. Zejména se mu dařilo působit na mou křehkou nervovou soustavu: všiml jsem si, že udělal evidentní blundr a šel jsem hned po něm. Jak udělám zmíněný tah, soupeř se kvapem vrátí k šachovnici a se slovy: „to jsem čekal“, jde naopak on po mě. Na chvilku mě polilo horko, ale ukazuje se, že protihráč nedopočítal a pravdu měl vůdce bílých. Přes oboustranné zaváhání nakonec dovádím partii do vítězného konce a soupeř se vzdává. Po pěti a půl hodinách a osmdesáti pěti tazích!

Odjíždím s tím, že nejspíš vyhrajeme velice těsně. Vedeme 4½ : 2½ a dohrává ještě Jirka svou partii.

Pokud by někdo chtěl říct, že to bylo vítězství o prsa, tak nikoliv o prsa Dolly Buster, ale o prsa mouchy masařky a to nám ještě dost fandím. Nicméně povinnosti bylo učiněno za dost.

                                                                                                                (Martin Sochor)

Pohled soupeřů