Šachový oddíl TJ Sokol Pečky

Díl první – Viděno zezadu

  Přestože že mi první zápasy v novém ročníku šachových soutěžích moc nevyšly, stalo se ze mě paradoxně žádané zboží nejen v nově postaveném céčku, které hrálo „prales“, ale i na soupisce béčka o patro výš v regionálním přeboru. Tam jsem sice až pátým náhradníkem, kvůli absencím některých opor základu i výše postavených náhradníků mi ovšem přesto během prvních tří kol soutěže přišly hned dvě pozvánky. Zatímco první z nich se mi povedlo přetavit v plichtu, která týmu pomohla uhájit nečekaně těsnou výhru nad dobrovickým déčkem, druhou jsem musel odříct kvůli firemnímu stěhování, jež bylo na programu o tomtéž víkendu jako zápas. Protože v „pralese“ jsem mezitím nasbíral za céčko dvě nuly a třetí kolo se mě po dohodě s kapitánem netýkalo, ani jsem moc nečekal, že bych si do vánoční pauzy ještě nějak výrazně zahrál, leč stalo se a v mailu mi přistál povolávací rozkaz na zápas s béčkem kutnohorské Sparty, který se měl odehrát druhou prosincovou neděli.
 

  Po takřka třídýdenní pauze jsem se sice cítil příjemně odpočatě, pohled na sílu soupeřů mě ale velkým optimismem nenaplňoval – šlo sice o naše bezprostřední sousedy v tabulce, kteří dosud nasbírali dokonce o bod méně než my, také však zatím měli o dost těžší soky a navíc jejich soupiska mi na avizované osmé šachovnici hrozila protihráči, jejichž rating s jedinou výjimkou s velkou rezervou přesahoval 1600 a častěji dokonce 1700 bodů. To mi ale paradoxně zároveň dávalo jistotu, že ani prohra s některou z těchto veličin by mi na elu nijak zvlášť nepřihoršila, takže vlastně nemám moc co ztratit, a zároveň mi bylo jasné, že odmítnutím dvou pozvánek po sobě bych se vystavil riziku, že mi už žádná další nepřijde, takže jsem se nakonec rozhodl přece jen zkusit štěstí.

  Vzhledem k absenci Zbyňka Žáka a pánů Štegla, Humpoláka a Charouse šlo béčko do zápasu hned o 4 členy základu kratší, nechybělo ale moc a bylo by ještě chudší, protože mě v neděli ráno stihla nehoda v podobě zmeškaného vlaku, když mi necitelný pan průvodčí zavřel dveře doslova před nosem. Chvilku jsem měl chuť se na všechno vykašlat a zavolat panu Nigrinovi, ať za mě naskočí Jarda Dobiáš starší, jenž byl připraven jako náhradník, ale nakonec se mi povedlo domluvit si odvoz autem. Zatímco jsme s tátou frčeli po státovce Praha–Kolín, volal jsem kapitánovi, že se možná o něco opozdím, a dozvěděl jsem se další znepokojivou zprávu, a sice že nebudu na původně plánované osmé, nýbrž na sedmé šachovnici, neb se na poslední chvíli omluvil Vlasta Kotrouš stižený angínou.

  Takže příprava v háji, protože jsem počítal, že budu mít černé a nikoli bílé, a navíc (jak jsem zjistil už v hrací místnosti, kam se mi nakonec povedlo dorazit jen o nějaké dvě tři minuty pozdě) o hodně silnější protivník zvíci 1752 bodů, což mi dávalo o dost slabší vyhlídky na bodový zisk než Jardovi vedle mě, který měl soupeře podstatně hratelnějšího, už vzhledem k menšímu elovému rozdílu mezi oběma hráči (1468 bodů proti 1417). Přesto se mi většinu partie dařilo držet mírně lepší pozici a mou jedinou, zato velkou starostí zůstával čas, protože jsem brzy ztrácel půl hodiny a když jsem v 10. tahu měl už jen něco málo přes hodinu, zatímco mému soupeři (jenž mi na e4 zahrál ne zrovna často vídanou Milesovu obranu, která v angličtině nese tak trochu drakobijecký název „St. George Defence“ čili „obrana svatého Jiří“) zbýval ještě takřka všechen čas, docela mě to děsilo. Ovšem jenom do chvíle, než jsem zjistil, že pan Eisner na druhém prkně je v tom samém tahu ještě o 20 minut horší než já, a navíc potenciálně bez figury, byť za asi 2 pěchy, pokud jsem stačil sledovat.

  Nakonec jsem dohrál první ze všech kolem půl jedné, když jsme se stále v pro mě maličko lepší pozici shodli se soupeřem na remíze, která mě sice potěšila, ale zároveň jsem ji nijak nepřeceňoval, protože jsem mohl rozhodně hrát lépe (jak ukázala i pozdější analýza) a kromě toho pro mého soupeře to byl první zápas v sezóně, což mělo nejspíše také vliv. Vzápětí po mně plichtil také pan Nigrin a pak bohužel rupl pan Eisner, ovšem ještě před ním to stihl pan Píša, který zřejmě přehlédl kombinaci vedoucí ke ztrátě figury, což ho rozrušilo natolik, že partii promptně vzdal a zmizel z hrací místnosti tak rychle, že ho marně stíhal i překvapený soupeř, chtěje si s ním podat ruku a podškrábnout partiář .

  Průběžně jsme tedy tekli 1:3 a další pozice mnoho neslibovaly – pan Kubíček vypadal spíš na plichtu a Miloš Michálek byl po většinu partie s hostujícím Lajskem citelně stísněn, i když to v době, kdy jsem odcházel na vlak, vypadalo už o něco nadějněji. Jediný, komu se podařilo získat nad soupeřem převahu, byl Jarda Dobiáš, který z kutnohorského Tesky vymámil pěcha, pak se ale uchýlil ke zbytečně pasivní hře a jeho sok se díky tomu pozvolna dostával k aktivní protihře. Můj poslední dojem z pozice byl ten, že má Jarda kliku, že nemá silnějšího soupeře, jenž by jeho pasivity určitě využil daleko lépe. Jak jsem se dozvěděl později téhož dne, Jarda nakonec partii přece jen zvládl a zajistil týmu celý bod, ovšem to už je práce pro mého kolegu psavce Martina Sochora, aby nám sdělil více o dalším dění v zápase.

                                                                                                                          Michal Fokt

Díl druhý – Viděno zepředu aneb Blbec nakonec

  Ve čtvrtém kole jsme přivítali na své půdě, či spíše v pronajatém útulném suterénu, tým šachistů z krásného těžbou stříbra proslaveného města Kutná Hora. Z mnoha důvodů patří Kutná Hora mezi má nejoblíbenější místa. Kdyby se soukolí osudu a historie v jistý čas posunulo jiným směrem, mohla být Kutná Hora hlavním městem. Mně, coby rodilému Pražákovi, by to nevadilo. Aspoň by zbytek republiky nadával na někoho jiného. I to metro bych v klidu oželel. Stejně dávám k stáru přednost nadzemní dopravě. Navíc bych si víc užil svého rodného jazyka a nemusel na úřadech čelit slovenštině, v hospodě ruštině a nemusel bych prorážet davy turistů se slovy „verzeihung“ či „excuse me“.

  I když byli naši soupeři v průběžné tabulce pod námi, pohled na soupisku dával tušit, že favorité nejsme. Osobně jsem se těšil na pana Snížka, se kterým jsem před osmi lety sehrál zajímavou partii, kterou si v hrubých rysech dodnes pamatuji.

  Jako první dohráli Michal Fokt s Petrem Honsem a rozešli se smírně. Podobně dopadly partie i na čtvrté a páté šachovnici. Bohužel jsem neviděl partii na osmé šachovnici, kdy Jarda Dobiáš pro nás získal první a jak se později ukázalo i jediný vítězný bod.

  Na třetí šachovnici jsem jen zahlédl pozici, v které se náš Ivo Píša vzdal. Utkání na druhé šachovnici jsem sledoval z bezprostřední blízkosti. Olda podle svých vlastních slov soupeře trochu podcenil a místo aby získal pika s pozicí, ztratil kobylu, která ukončila na Taxisově příkopu svůj krátký život.

  Pokud mám krátce okomentovat svoji partii, pak nejlépe v duchu rubriky TV Nova: Borec na konec, v mém případě: Blbec na konec. Nevím, čím to je, ale poslední dobou nedokážu vyhrávat pozice, ve kterých jsem nikdy nezaváhal. Koncovka D + V + a, f, g, h versus D + V + g, h, nepatří mezi nejsložitější a určitě se nemá prohrát! Alespoň mě trochu uklidňuje, že už to stejně bylo za rozhodnutého stavu a má výhra by nic nezměnila. Buď si nechám dát v nějaký poklidný a mírumilovný žižkovský hospůdce přes držku, aby se mi rozsvítilo, nebo s tím udělám něco jinýho. Ještě nevím. Silvestr mě teprve čeká…

  Rehabilitace za minulé kolo se nám nepovedla. Budou to holt muset odnést jiné týmy…

                                                                                                                     Martin Sochor