Šachový oddíl TJ Sokol Pečky

  Přituhuje. Venku nejprudší mrazy letošní „zimy“, až i vlaky nabírají zpoždění a Pražáci cestou vlakem fascinovaně hledí na zasněžená pole. Ti starší z nich si vzpomenou, že už to kdysi dávno viděli, a že to asi bude sníh.
  Přituhuje. Polovina soutěží a vyhraných utkání všech našich (tj. pečeckých) družstev je jako slušných lidí v parlamentu, řekl by si pesimista.
  Blíží se jaro. Ve hře je ještě nějakých patnáct bodů a stačí si jen pro ně dojít, řekl by si optimista. Přikláním se k tomu optimistovi. Zvláště po nedělním utkání proti Sokolu Nymburk.

  Podle papírových předpokladů se mělo jednat o vyrovnané utkání. Letmý pohled na zápasovou tabulku tuto domněnku potvrzuje.

  Jako první skončila partie na první šachovnici. Zbyněk získal nejdřív jednoho pěšáka, potom druhého pěšáka a vyhranou pozici. Když si postavil dámu a měl proti soupeřově věži dámu a věž, očekával jsem, že se soupeř vzdá. Pokud žijeme ještě pořád ve svobodné zemi a mohu vyjádřit svůj názor, tak se mi dost nelíbí současný trend, kdy jeden šachista ze druhého dělá blbce a zkouší ho z tak elementární situace, jako dáma a věž proti věži. Šachy jsou hrou králů a džentlmenů. Možná bychom si to mohli občas připomenout…

Zhruba po hodině končí partie Petra Štegla a pana Kubíčka, ujímáme se vedení v poměru 2½ : ½. Bohužel o chvíli později kontrují soupeři na šesté desce a Olda na třetí souhlasí se smírným výsledkem. Stav je tedy 3 : 2.

  Velké uznání zasluhuje Zdeněk na páté šachovnici. Osud ho svedl do souboje proti Tomáši Zimovi, hráči, od kterého ho dělí víc než sto bodů ratingu. A to po třech porážkách. Nicméně Zdeněk prokázal dostatečnou psychickou odolnost a v zajímavé koncovce přidává čtvrtý bod.

  Má partie s dlouholetou oporou pečeckého Áčka Kamilem Mackem probíhala ve znamení principiálních soubojů. Soupeř se vyhnul mému caro-kannu (už to o mě všichni vědí, no) a na šachovnici se objevila klasická situace, kdy bílý útočí na královském křídle a černý pro změnu na dámském. Ptal jsem se sám sebe, jestli i přes ty mrazy nebude mýmu králíkovi trochu horko. Ale pamětliv prosté poučky, že když útočící strana disponuje zhruba stejnou silou jako bránící se strana, nemůže dojít k narušení rovnováhy, pustil jsem se směle na druhou stranu šachovnice. Tato teorie se vyplatila a v následné koncovce musel bílý dokazovat, že si zaslouží remízu. Hráli jsme to až do holých králů. Přidávám vítězný půlbod.

  Čekání na výsledek posledních dvou hráčů jsem si krátil výukou vedení matu koně a jezdce. Zaslechl jsem totiž nějaký řeči ze strany našich soupeřů, že „to tady stejně nikdo neumí“ a rozhodl jsem se bránit naší čest. Úspěšně. Zároveň s mým instruktážním matem se dohrává partie na poslední šachovnici a vítězíme 5½ : 2½ . K průběhu partie na poslední šachovnici bych snad dodal něco podobného jako k té první. Figura navíc v koncovce čtyř pěšců proti čtyřem se netahá do konce. Zejména za již rozhodnutého stavu…

                                                                                                                    Martin Sochor